- All e-books and audiobooks on The New Life Mission website are free
- Explore multilingual sermons in global languages
- Two new revised editions in English have been released
- Check out our website translated into 27 languages
Subject 1 : Hřích
[1-2] Lidé jsou zrozeni hříšníky (Marek 7:20-23)
„A řekl, ,Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.‘“
LIDÉ JSOU ZMATENI A ŽIJÍ VE VLASTNÍM KLAMU
Kdo bude nejpravděpodobněji spasen?
Ten, který se považuje za největšího hříšníka.
Ten, který se považuje za největšího hříšníka.
Dříve než budu pokračovat, chtěl bych vám položit otázku. Co si myslíte sami o sobě? Domníváte se, že jste úplně dobří nebo zcela špatní? Co myslíte?
Všichni lidé žijí ve vlastním klamu. Pravděpodobně nejste ani tak špatní ani zcela tak dobří jak si myslíte.
Co myslíte, kdopak povede lepší život ve víře? Budou to ti, kteří na sebe pohlížejí jako na dobré, nebo ti, kteří o sobě smýšlejí jako o špatných?
Jsou to ti druzí. Dále pak, kteří budou spíše vykoupeni? Ti, kteří spáchali hříchů mnoho, nebo ti, kteří jich spáchali jen pár? Ti, kteří spáchali hříchů nejvíce, budou nejpravděpodobněji vykoupeni, neboť o sobě vědí, že jsou hříšníky. Oni jsou nejlépe připraveni na vykoupení připravené Ježíšem.
Jestliže se na sebe skutečně podíváme, uvidíme, že jsme jen koncentrací hříchu. Co je člověk? Člověk je ‚potomek zlovolníků.‘ V Izajáši 59 se říká, že v srdci člověka jsou všechny druhy nepravostí. Proto je člověk jen ztělesněním hříchu. Jestliže však definujeme člověka jako ztělesnění hříchu, mnozí nebudou souhlasit. Definice člověka jako ‚potomka zlovolníků‘ je správná definice. Podíváme-li se na sebe poctivě, dojdeme k závěru, že jsme špatní. Ti, kteří jsou sami k sobě poctiví, k tomuto závěru musí dojít.
Leč nezdá se, že by mnozí z nás připustili, že sami jsou jen ztělesněním hříchu. Mnozí žijí spokojeně, protože sami sebe za hříšníky nepovažují. Poněvadž jsme hříšníky, vytvořili jsme hříšnou civilizaci. Kdyby však těch, kteří popírají svou hříšnost, nebylo tolik, styděli by se hříchy páchat.
Nicméně jejich svědomí si je hříchu vědomo. Každý má svědomí, jež mu říká: „To je ostudné.“ Poté, co Adam a Eva zhřešili, ukryli se za stromy. Dnes se mnozí hříšníci schovávají za naši hanebnou kulturu – naši kulturu hříchu. Skrývají se spolu se svými spoluhřešiteli, aby se vyhnuli Božímu soudu.
Lidé jsou podváděni vlastním klamem. Domnívají se, že jsou svatější než druzí. Pohoršeně křičí: „Jak může člověk dělat takové věci? Jak tohle může dělat soukeník? Jak může syn dělat takové věci vlastním rodičům?“ Myslí si o sobě, že by takové věci nedělali.
Drazí přátelé, je tak těžké poznat povahu člověka. Kdybychom skutečně chtěli poznat, jací jsme, museli bychom být nejprve vykoupeni. To trvá dlouhou dobu a mnozí z nás toho do smrti nedosáhnou.
ZNÁT SEBE SAMA
Jak žije člověk, jenž nezná sám sebe?
Žije tak, že se zkouší sám sobě schovat.
Žije tak, že se zkouší sám sobě schovat.
Občas se podíváme na člověka a vidíme, že skutečně nezná sám sebe. Sokrates říká: „Poznej sám sebe.“ Někteří lidé nevědí, co je v jejich srdcích. Vraždy, krádeže, chamtivost, hříšnost, zákeřnost, prostopášnost, zlý pohled...
V srdci má hadí jed, ale hovoří o dobrotě. To proto, že neví, že byl zrozen jako hříšník.
Na tomto světě je tak mnoho těch, kteří nevědí, jak pohlížet na sebe sama. Oklamali sami sebe a po celý svůj život přežívají ponořeni do vlastního bludu. Sami sebe uvrhají do pekla. Pro své vlastní klamy směřují k peklu.
LIDÉ „ROZLÉVAJÍ“ HŘÍCHY PO CELÝ SVŮJ ŽIVOT
Proč směřují k peklu?
Poněvadž neznají sami sebe.
Poněvadž neznají sami sebe.
Podívejme se do Marka 7:20-23. „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ Srdce člověka je naplněno zlými myšlenkami již ode dne početí.
Předpokládejme, že srdce člověka je ze skla a po okraj je naplněno špinavou tekutinou, totiž našimi hříchy. Co by se stalo, kdyby se člověk pohnul kupředu či zpět? Špinavá tekutina (hříchy) by se samozřejmě rozlila všude okolo. Ať se člověk pohne sem nebo tam, tekutina se bude stále znovu rozlévat.
My, jeden velký hřích, žijeme právě tak. Kdekoli se octneme, rozléváme hřích. Budeme hřešit po celý svůj život, poněvadž jsme ztělesněním hříchu.
Problém je v tom, že nepoznáváme skutečnost, že jsme ztělesněním hříchu a semenem hříchu. Jsme ztělesněním hříchu a máme hřích ve svých srdcích. Takový je člověk.
Tento jeden velký hřích je již hotov přetéci. Hřích člověka je v tom, že se domnívá, že není hříšný od přirozenosti, nýbrž že ostatní jej k hříchu svedli a že to tedy není jeho vina.
I když hřeší, domnívá se, že vše co stačí k nápravě, je „vyžehlit si“ onen čin. Vždy, když hřích přeteče, snaží se jej vyčistit sám sobě říkaje, že to není jeho vina. Znamená to však, že jen proto, že ono rozlité čistíme, nepřeteče hřích znovu? Museli bychom v čištění neustále pokračovat.
Jestliže je sklenice plná hříchu, bude se neustále rozlévat. K ničemu nevede, čistíme-li ji jen zvnějšku. Ačkoli vnější často čistíme s pomocí naší mravnosti, je to k ničemu, pokud jsou naše vlastní srdce plná hříchu.
Člověk je zrozen pln hříchu a jeho srdce se nikdy nevyprázdní, byť by rozlil hříchů sebevíc. Pročež budeme páchat hříchy po celý náš život.
Nepozná-li člověk, že je ztělesněním hříchu, pokračuje v úsilí skrýt se. Hřích je v srdci člověka a on se jej nezbaví pouhým vyčistěním vnějšího. Rozlévá trochu a čistí to utěrkou, když rozlévá později, čistí to mopem, ručníkem, předložkou... Neustále se domnívá, že jestliže to vyčistí ještě jednou, bude už vše čisté... avšak hřích se rozlévá znovu a znovu.
Jak dlouho se domníváte, že to trvá? Trvá to do dne jeho skonu. Člověk hřeší až do své smrti. Proto musíme věřit v Ježíše, ve vykoupení. A abychom byli vykoupeni, musíme znát sami sebe.
Kdo může vděčně přijmout Ježíše?
Hříšníci, kteří přiznají, že spáchali hodně špatného.
Hříšníci, kteří přiznají, že spáchali hodně špatného.
Řekněme, že jsou dva lidé, kteří se podobají dvěma sklenicím plným špinavé kapaliny. Obě sklenice jsou plné hříchu. Jeden člověk se nad sebou zamyslí a říká: „Ach, já jsem tak hříšný.“ Rezignuje a vydá se hledat někoho, kdo by mu mohl pomoci.
Druhý člověk si však nemyslí, že je špatný. Nedokáže v sobě uvidět jeden velký hřích a domnívá se, že není tak zlý. Celý život pokračuje v čištění toho, co vylil. Čistí jednu stranu, pak druhou... a rychle se přesunuje k další.
Je mnoho lidí, kteří po celý život žijí opatrně jen s trochou hříchu v srdci, tak, aby nic nerozlili. Ale k čemu je to dobré, když mají stále hřích v srdci? Opatrnost je nebesům nikterak nepřiblíží. ‚Být opatrný‘ vás přivádí na cestu do pekla.
Milí přátelé, ‚být opatrný‘ vede jen do pekla. Jsou-li opatrní, jejich hříchy se nerozlijí tak moc. Nicméně jsou to stále hříšníci, i když v přestrojení.
Co je v srdci člověka? Hřích? Nemorálnost? Ano! Zlé myšlenky? Ano! Je tam krádež? Ano! Nadutost? Ano!
Víme, že jsme ztělesněním hříchu, když vidíme sami sebe konat hříšně a bezbožně, aniž bychom se takové konání učili. Dokud jsme mladí, nemusí to být tak patrné.
Ale co když stárneme? Když chodíme na střední školu, vysokou školu atd.... poznáváme, že uvnitř nás je hřích. Správně? A přestává být možné jej skrýt. Správně? Neustále hřích rozléváme a káráme se. „Neměl bych to dělat.“ Leč nemůžeme se změnit. Proč? Protože každý z nás je od přirozenosti ztělesněním hříchu.
Neočistíme se tím, že budeme opatrní. Abychom byli zcela vykoupeni, musíme vědět, že jsme od narození ztělesněním hříchu. Jenom hříšníci, kteří vděčně přijmou vykoupení připravené Ježíšem, mohou být spaseni.
Ale ti kteří si myslí: „Já jsem nespáchal příliš špatného. Já jsem moc nehřešil,“ nevěří v to, že Ježíš sňal naše hříchy, a skončí v pekle. Musíme vědět, že uvnitř nás je tento jeden velký hřích. Všichni jsme s ním zrozeni.
Domníváš-li se: „Nespáchal jsem příliš špatného, jen kdybych tak mohl být vykoupen z tohoto malého hříšku“, budeš pak navždy zbaven hříchu? Nikdy.
Kdo může být vykoupen, sám ví, že je ztělesněním hříchu. A rovněž věří, že Ježíš sňal všechny jeho hříchy křtem v řece Jordán a že je zrušil na Kříži.
Ať jsme vykoupeni nebo ne, všichni žijeme v iluzi. Jsme ztělesněním hříchu. To je to, co jsme. Můžeme být vykoupeni jen pokud uvěříme, že Ježíš sňal všechny naše hříchy.
BŮH NEVYKOUPÍ TY, KTEŘÍ JSOU JEN S ‚TROCHOU HŘÍCHU‘
Kdo klame Pána?
Ten, kdo prosí o odpuštění každodenních hříchů.
Ten, kdo prosí o odpuštění každodenních hříchů.
Bůh nevykoupí ty, kteří jsou jen s ‚trochou hříchu.‘ Bůh se ani nepodívá na ty, kteří říkají: „Bože, dopustil jsem se tohoto malého hříchu.“ Ti, na které se On dívá říkají: „Bože, jsem jeden velký hřích. Směřuji do pekla. Prosím zachraň mě.“ Naprostý hříšník, jenž říká: „Bože, budu spasen jen spasíš-li mě Ty. Nemohu už se kát, neboť vždycky zhřeším znovu. Prosím zachraň mě.“
Bůh spasí ty, kteří na Něm zcela závisí. Zkoušel jsem to i já. Avšak kající modlitby nás nikdy z hříchu nevysvobodí. „Bože, prosím, smiluj se nade mnou a uchraň mne před hříchem.“ Ti, kteří se modlí takto, budou spaseni. Ti věří ve vykoupení Boží, křest Ježíšův z rukou Jana Křtitele. Ti budou spaseni.
Bůh vysvobodí jen ty, kteří o sobě vědí, že jsou ztělesněním hříchu, semenem hříchu. Ti, kteří říkají: „Dopustil jsem se tohoto malého hříchu. Prosím odpusť mi,“ jsou stále hříšníky a Bůh je nemůže spasit. Bůh spasí pouze ty, jež jsou si vědomi, že jsou sami jen ztělesněním hříchu.
V Izajáši 59:1-2 je psáno. „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“
Protože člověk je od přirozenosti ztělesněním hříchu, nemůže na něj Bůh pohlížet laskavě. Není to proto, že by Jeho ruka byla krátká nebo Jeho ucho tak zalehlé, že nás neslyší prosit o Jeho odpuštění.
Bůh nám říká: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ Přestože jsou brány nebeské otevřeny dokořán, my nemůžeme na nebesa vstoupit, protože máme tolik hříchu ve svých srdcích.
Kdyby člověk, ztělesnění hříchu, žádal o odpuštění kdykoli zhřeší, Bůh by musel opakovaně zabíjet Svého Syna. To Bůh činit nechce, a proto říká: „Nepřicházej ke Mně každý den se svými hříchy. Poslal jsem ti Svého Syna, aby tě ze všech hříchů vykoupil. Všechno, co máte pochopit je to, jak On sňal vaše hříchy a vědět, zdali je to pravda. Potom věř ve zvěst vykoupení a budeš spasen. To je největší láska, jež pro tebe mám, mé stvoření.“
On nám říká: „Věř v Mého Syna a buď vykoupen. Já, tvůj Bůh, jsem ti poslal Svého vlastního Syna, aby odčinil všechny tvé hříchy a špatnosti. Věř v Mého Syna a buď spasen.“
Ti, kteří nevědí, že jsou jen ztělesněním hříchu, žádají o Jeho odpuštění za každý malý hřích. Předstupují před Něj, aniž by si byli vědomi hrozivého množství všech svých hříchů a prosí: „Prosím odpusť těchto několik hříchů. Už to nikdy neudělám.“
Oni se Jej rovněž pokoušejí oklamat. Nehřešíme jen jednou, ale nepřetržitě až do své smrti. Měli by žádat o odpuštění do posledního dne jejich života.
Získat odpuštění za jeden malý hřích nic neznamená, poněvadž hřešíme každý den až do našeho skonu. Proto jedinou cestou, která nás může osvobodit od hříchu, je přenesení všech našich hříchů na Ježíše.
Co je člověk?
Ztělesněný hřích.
Ztělesněný hřích.
Bible zaznamenává hříchy člověka. Izajáš 59:3-8, „Vaše dlaně jsou poskvrněny krví, vaše prsty nepravostí, vaše rty mluví klam, váš jazyk přemílá podlosti. Nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy. Doufají v nicotu a šalebně mluví, plodí trápení a rodí ničemnosti. Vyseděli baziliščí vejce, snují pavoučí vlákna. Kdo by jejich vejce pozřel, zemře, rozšlápne-li se, vyklouzne zmije. Jejich vlákna se nehodí na šat, svými výrobky se nepřikryjí. Jejich činy jsou jen ničemnosti, na dlaních jim lpí násilné skutky. Jejich nohy pádí za zlem, spěchají prolévat nevinnou krev. Zamýšlejí samé ničemnosti, na jejich silnicích číhá záhuba a zkáza. Cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj.“
Prsty člověka jsou poskvrněny nepravostí a po celý život pracují ve prospěch zla. Cokoli dělají, je zlé. A naše jazyky ‚přemílají podlosti.‘ Cokoli vyjde z našich úst, je lež.
„Když (ďábel) mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ (Jan 8:44). Ti, kteří nejsou znovuzrozeni, budou pravděpodobně říkat: „Pravím vám pravdu... Skutečně vám říkám. Co říkám, je pravda...“ Leč to jsou stejně všechno jen lži. Je to tak, jak je psáno. „Když (ďábel) mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“
Člověk doufá v nicotu a šalebně mluví. Člověk plodí zlo a vymýšlí špatnosti. Člověk vyseděl baziliščí vejce, snová pavoučí vlákna. Bůh praví: „Kdo by jejich vejce pozřel, zemře, rozšlápne-li se, vyklouzne zmije.“ Říká, že ve vašich srdcích jsou zmijí vejce. Zmijí vejce! Ve vašich srdcích je zlo. Budiž spasen vírou v evangelium vody a krve.
Kdykoli začínám mluvit o Bohu, někdo se ozve: „Ach, příteli. Prosím, nemluv mi tu o Bohu. Kdykoli se pokusím něco udělat, proudí ze mne hřích. Jakoby ze mne zrovna tryskal. Nemůžu udělat ani krok, aniž bych nezanechal stopu hříchu. Nemohu s tím nic dělat. Jsem přeplněn hříchem. Tak mi tu prosím nemluv o Bohu.“
Taková osoba o sobě jistě ví, že je ztělesněním hříchu. Pouze nezná evangelium, které jej může spasit.
Ve skutečnosti se mu podobá každý. Z každého proudí hřích. Hřích přetéká, neboť člověk je jeden velký hřích. Cesta ke spasení je skrze moc Boží. Není to skutečně úžasné? Ti, kteří vědí, že všude šíří hřích, jsou vztyčení, šťastní, spokojení... mohou být spaseni skrze našeho pána Ježíše. Ježíš přišel, aby tyto lidi spasil.
On zcela odčinil vaše hříchy. Znej, že jsi jen jeden velký hřích, a budeš spasen.
Copyright © 2021 by The New Life Mission
