- All e-books and audiobooks on The New Life Mission website are free
- Explore multilingual sermons in global languages
- Two new revised editions in English have been released
- Check out our website translated into 27 languages
Subject 2 : Zákon
[2-1] Může nás spasit, chováme-li se podle zákona? (Lukáš 10:25-30)
„Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ‚Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?‘ On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Ježíš mu řekl: ‚Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.‘ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: ‚A kdo je můj bližní?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.‘“
Co je největší problém člověka?
Žije s mnoha mylnými iluzemi.
Žije s mnoha mylnými iluzemi.
Lukáš 10:28, „To čiň a budeš živ.“
Lidé žijí s mnoha mylnými iluzemi. Zdá se, že jsou v tomto ohledu velmi zranitelní. Zdají se být chytří, avšak jsou snadno oklamáni a o svých špatných stránkách zůstávají v nevědomí. Jsme narozeni bez vědomí o sobě samotných, nicméně stále žijeme, jako bychom sami sebe znali. Lidé neznají sami sebe, a proto jim Bible říká, že jsou hříšníci.
Lidé hovoří o existenci svých vlastních hříchů. Občas se zdá, že lidé jsou neschopni konat dobro, avšak zároveň o sobě často mluví jako o dobrých. Chtějí se vychloubat a honosit dobrými skutky. Říkají, že jsou hříšníky, avšak jednají tak, jako by byli velmi dobří.
Vědí, že nejsou schopni konat dobro a v sobě dobro nemají, ale pokoušejí se klamat druhé a někdy dokonce i sami sebe. „Ale, přeci nemůžeme být zcela špatní. Něco dobrého v nás musí být.“
Dívají se na druhé a sami sobě říkají: „Kruci, kéž by to nebyl udělal. Bylo by pro něj lepší, kdyby to nebyl udělal. Bylo by pro něj mnohem lepší, kdyby to byl řekl takhle. Myslím, že je lepší kázat evangelium tak a tak. On byl vykoupen dříve než já, tak si myslím, že by se měl více chovat jako ten, kdo byl již vykoupen. Já jsem byl vykoupen právě teď, ale budu-li se lépe učit, budu mnohem lepší než je on.“
Jen brousí dýky ve svých srdcích. „Jen počkej! Uvidíš, že nejsem takový jako ty. Tak ty si myslíš, že jsi lepší než já, což? Jen počkej. Je psáno v Bibli, že poslední budou prvními. Já vím, že to patří mě. Počkej, já ti ukážu.“ Lidé klamou sami sebe.
Odsuzuje je, přestože by na jejich místě jednal stejně. Kdyby se postavil na kazatelnu, uviděl by, že se jen bezmocně zajíká, a uvědomil by si svou vlastní podobu. Kazatelé by měli pouze vzhlížet k Bohu a ne přemýšlet o tom, co si ostatní myslí. Jestliže to činí, nejsou schopni kázat.
Když se zeptáte, zdali je člověk schopen konat dobro, většina vám odpoví, že nikoli. Ale sami o sobě mají iluzi, že oni toho schopni jsou. A tak se o to usilovně snaží, až do své smrti.
Domnívají se, že mají ‚dobrotu‘ ve svých srdcích, že mají schopnost konat dobré. Rovněž si o sobě myslí, že jsou dostatečně dobří. Nehledě na délku doby, před níž byli znovuzrozeni, si dokonce i ti, kteří dosáhli většího pokroku při službě Bohu, myslí: ‚Pro Pána mohu udělat to a tohle.‘
Zřekli-li jsme se však Pána v našem životě, můžeme skutečně konat dobré? Je v člověku dobro? Může žít tak, aby konal dobré skutky? Člověk není schopen konat dobré. Kdykoli se člověk pokusí udělat něco na vlastní pěst, vždycky zhřeší.
Po svém vykoupení odstrkují někteří Ježíše stranou a pokouší se konat dobro vlastními silami. V nás všech je pouze zlo. Můžeme se dopouštět pouze zlého. Vlastními silami (dokonce i ti, kteří byli spaseni) můžeme pouze hřešit. To je realita našeho těla.
Co vždy činíme, dobré nebo zlé?
Zlé.
Zlé.
V naší knížce chvalozpěvů ‚Veleb Pána‘ je následující píseň: „♫Bez Ježíše pouze klopýtáme. Jsme bezcenní jako loď křižující moře bez plachet.♫“ Bez Ježíše nemůžeme než hřešit. Jsme spravedliví jen díky tomu, že jsme byli spaseni. Ve skutečnosti jsme zlo.
Apoštol Pavel řekl: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechi“ (Římanům 7:19). Je-li člověk s Ježíšem, nevadí to. Ale jestliže s Ním nemá nic společného, snaží se konat dobré před Bohem, ale čím více se o to snaží, vidí tím více zlého, které koná.
Dokonce i král David byl téže přirozenosti. V dobách míru a blahobytu své země byl ukázkou hříchu. Viděl-li svůdný obraz, cítil smyslnou rozkoš. Čemu se podobal, když zapomněl Pána! Byl skutečným zlem. Zavraždil Urijáše a vzal si jeho ženu, ale zlé sám v sobě neviděl. Své konání si omluvil.
Jednoho dne pak k němu přišel prorok Nátan a řekl. „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel“ (2. Samuelova 12:1-4).
David řekl, „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti!“ (2. Samuelova 12:5). Jeho vztek náramně vzplanul, takže řekl: „Má tak mnoho vlastního, určitě mohl vzít kus ze svého. Ale on vzal jedinou ovečku chudého muže, aby připravil jídlo pro svého návštěvníka. Musí zemřít.“ Natán řekl Davidovi, „Ten muž jsi ty“ (2. Samuelova 12:7). Jestliže nenásledujeme Ježíše a nejsme s ním, dokonce i znovuzrozený se může zmíněnému podobat.
Je to stejné pro všechny lidi, dokonce i pro věřící. Bez Ježíše vždy klopýtáme, vždy pácháme zlo. Takže dnes jsme znovu vděčni Ježíšovi, že nás spasil bez ohledu na zlo v nás. „♫ Chci odpočívat ve stínu Kříže.♫“ Naše srdce odpočívají ve stínu Kristova vykoupení. Opustíme-li však stín a podíváme se sami na sebe, nemůžeme nikdy spočinout.
BŮH NÁM DAL SPRAVEDLNOST VÍRY PŘED ZÁKONEM
Co je dříve, víra nebo zákon?
Víra.
Víra.
Apoštol Pavel řekl, že Bůh nám dal nejprve spravedlnost víry. Dal ji Adamovi a Evě, Kainovi a Ábelovi, poté Šétovi a Enochovi ... a Noemovi.... pak Abrahamovi, posléze Izákovi, Jákobovi a jeho dvanácti synům. I bez Zákona se díky víře v Jeho Slovo stali spravedlivými před Bohem. Dostalo se jim požehnání a nalezli klid, protože uvěřili v Jeho Slovo.
Čas plynul a Jákobovi potomci kvůli Josefovi žili po 400 let jako otroci v Egyptě. Potom je Bůh prostřednictvím Mojžíše vyvedl do země Kenaanské. Během 400 let otroctví však zapomněli spravedlnost víry.
Proto jim Bůh zázrakem umožnil překročit Rudé moře a přivedl je do pustiny. Když dosáhli pustiny hříchu, dal jim na hoře Sínaj Zákon. Dal jim Desatero přikázání, 613 podrobných článků Zákona. „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův ....“ (2. Mojžíšova 3:6). Bůh dal Izraeli Zákon.
Dal jim Zákon, aby měli „poznání hříchu“ (Římanům 3:20). Bylo to proto, aby jim dal poznat, co má rád, i co nemá rád, a aby vyjevil Svoji spravedlnost a svatost.
Všichni lidé Izraele, kteří byli po 400 let zotročeni v Egyptě, překročili Rudé moře. Nikdy se však nesetkali s Bohem Abrahama, Bohem Izáka, Bohem Jákoba. Oni Jej neznali.
Zatímco v Egyptě 400 let žili jako otroci, zapomněli spravedlnost Boží. Proto neměli svého vůdce. Jákob a Josef byli jejich vůdci, avšak zemřeli. Josef zřejmě nedokázal předat svou víru svým synům, Manasesovi a Efrajimovi.
Museli svého Boha najít znovu a setkat se s ním, neboť zapomněli spravedlnost Boží. Proto jim Bůh dal nejprve spravedlnost víry, a až poté, co zapomněli víru, jim dal Zákon. Dal jim Zákon, aby je přivedl zpět k Sobě.
Pro spásu Izraele, pro to, aby se stali Jeho lidem, lidem Abrahamovým, jim přikázal obřízku.
Účelem toho, že je povolal a dal jim Zákon, bylo za prvé dát jim poznat, že je Bůh, a za druhé dát jim vědět, že jsou před Ním hříšníky. Chtěl, aby před Něj předstoupili a stali se Jeho lidem tím, že budou vykoupeni prostřednictvím oběti vykoupení, kterou jim Bůh dal. A On je učinil Svým lidem.
Lid Izraele byl vykoupen prostřednictvím zákona (systému obětí) a vírou ve Spasitele, který má přijít. Nicméně i systém obětí časem selhával. Podívejme se, kdy k tomu došlo.
V Lukášovi 10:25, „Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho.“ Zákoník byl farizej. Farizejové byli konzervativní lidé, kteří se snažili žít podle Jeho Slova. Byli to lidé, kteří se nejprve snažili ochránit zemi a pak teprve žít podle jeho Zákona. Dále tam žili zélóté s prudkou povahou, kteří se kvůli realizaci svých vizí uchylovali k demonstracím.
S kým se chtěl Ježíš setkat?
S hříšníky bez pastýře.
S hříšníky bez pastýře.
I dnes žijí podobní lidé. Vedou sociální hnutí s hesly jako ‚zachraňte utlačovaný lid země.‘ Věří, že Ježíš přišel spasit chudé a utlačované. Proto se učí theologii v theologických seminářích, účastní se politického dění, a snaží se ‚vysvobodit bezprizorné‘ ve všech vrstvách společnosti.
Jsou to ti, kteří tvrdí: „Nechte nás žít podle svatého a milosrdného zákona... žít podle Zákona, podle Jeho Slov.“ Leč tito neznají vlastní význam Zákona. Pokoušejí se žít podle litery Zákona, ale nepoznávají božské zjevení Zákona.
Můžeme tedy říci, že přibližně 400 let před Kristem nebylo ani jednoho proroka, služebníka Božího. A oni se stali stádem ovcí bez pastýře.
Neměli ani Zákon, ani vůdce. Bůh se nezjevil prostřednictvím pokryteckých náboženských vůdců té doby. Země se stala kolonií Římské říše. A tak řekl Ježíš těm, kteří Ho následovali do pustiny, že je nepošle pryč hladové. Smiloval se nad stádem bez pastýře. V té době bylo mnoho trpících.
Zákoníci byli těmi, kteří měli nezadatelná práva; farizejové byli potomky Izraele, judaismu. Byli velmi pyšní.
A tento zákoník se Ježíše v Lukášovi 10:25 táže: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Zdálo se mu, že mezi lidem Izraele není nad něj nikdo lepší. Tento zákoník (jeden z těch, kteří nebyli vykoupeni) Jej tedy zkoušel slovy: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Tento zákoník není než odrazem nás samotných. Zeptal se Ježíše: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“
A on mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ a „miluj bližního svého jako sám sebe.“
A On mu řekl: „Správně jsi odpověděl, to čiň a budeš živ.“
Zkoušel Ježíše, aniž by věděl, že on sám je zlo, hromada hříchu neschopná konat dobro. Proto se ho Ježíš zeptal: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“
Jak čteš Zákon?
Jsme hříšníci, kteří nikdy nesvedou žít podle zákona.
Jsme hříšníci, kteří nikdy nesvedou žít podle zákona.
„Jak to tam čteš?“ „Správně jsi odpověděl, to čiň a budeš živ.“ „Jak to tam čteš?“ To znamená - jak znáš Zákon a jak Mu rozumíš?
Stejně jako mnoho lidí dnes, i tento zákoník si myslel, že mu Bůh dal Zákon, aby jej dodržoval. Proto odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj bližního svého jako sám sebe.“
Zákon byl bez chyby. On nám dal dokonalý Zákon. Řekl nám, abychom Boha milovali z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a abychom milovali bližního jako sami sebe. Je správné milovat svého Boha z celého svého srdce a celou svou silou, nicméně tato slova jsou svatá slova, která nemohou být nikdy dodržena.
„Jak to čteš?“ sice znamená, že Zákon je pravý, ale jak mu rozumíš? Zákoník se domníval, že mu Jej dal Bůh, aby se jím řídil. Ale Boží zákon byl dán, abychom mohli poznat své nedostatečnosti a abychom mohli zcela odhalit své hanebnosti. Zákon odhaluje naše hříchy: „Zhřešil jsi. Zabil jsi, přestože jsem ti řekl, abys nezabíjel. Proč jsi mne neuposlechl?“
Zákon odhaluje hříchy v lidském srdci. Řekněme, že jsem po cestě sem na poli uviděl zralý meloun. Bůh mne prostřednictvím Zákona varoval: „Netrhej ty melouny a nejez je. Budeš-li je jíst, zahanbíš Mě.“ „Ano, Otče.“ „Pole patří panu X, proto ty melouny nesmíš nikdy utrhnout.“ „Ano, Otče.“
Ve chvíli, kdy slyšíme Zákon, který říká, že je nikdy nesmíme utrhnout, cítíme velké pokušení utrhnout je. Jestliže stlačujeme pružinu, pružina v reakci tlačí zpět na nás. Hříchy člověka se tomu podobají.
Bůh nám řekl, abychom nikdy nečinili zlo. Bůh to může říci, protože On je svatý, protože On je dokonalý, protože On má takovou schopnost. Na druhou stranu, my nemůžeme než hřešit a nikdy nekonat dobro. ‚Nikdy‘ nemáme dobro v srdcích. Zákon říká nikdy (dohodnuto bylo slovo nikdy). Proč? Poněvadž lidé mají ve svých srdcích hřích. Jednáme podle našeho chtíče.
Měli bychom Bibli číst pečlivě. Když poprvé věřím v Ježíše, věřím v něj podle Slova. Čtu, že Ježíš zemřel pro mne na Kříži, a nemohu zastavit proud slz. Byl jsem tak zlý člověk a On pro mne zemřel na Kříži... Mé srdce tak strašlivě bolelo, že jsem v Něj uvěřil. Pak jsem si pomyslel: ‚Kdybych v Něj uvěřil, věřil bych podle Slova.‘
Když čtu Exodus 20, říká se tam: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ V lítosti jsem se modlil podle těchto slov. Snažil jsem se rozpomenout, zdali jsem měl jiného boha mimo Něj, zneužil-li jsem Jeho jméno, nebo klaněl-li jsem se jiným bohům. Uvědomil jsem si, že jsem se mnohokráte klaněl jiným bohům během obřadů konaných na počest mým předkům. Spáchal jsem hřích tím, že jsem měl jiné bohy.
Proto jsem se kál: „Pane, uctíval jsem modlu. Musím za to být souzen. Prosím odpusť mi moje hříchy. Nikdy to znovu neudělám.“ Tak jsem se vypořádal s jedním hříchem.
Pak jsem se pokusil vzpomenout si, zneužil-li jsem Jeho jméno. Dále jsem si vzpomněl, že když jsem poprvé začal věřit v Boha, kouřil jsem. Můj přítel mi řekl: „Nezahanbuješ Boha svým kouřením? Jak může křesťan kouřit?“
Bylo to zneužití Jeho jména, nebo ne? Proto jsem se znovu začal modlit: „Pane, zneužil jsem Tvého jména. Prosím odpusť mi. Přestanu kouřit.“ A tak jsem se pokusil přestat kouřit, ale trvalo mi to celý rok. Přestat kouřit bylo opravdu těžké, téměř nemožné. Nakonec jsem však přestal kouřit úplně. Cítil jsem, že jsem se vypořádal s dalším hříchem.
Další byl „Pamatuj, že den odpočinku ti má být svatý.“ To znamenalo nedělat v neděli jiné věci; nepracovat, nevydělávat peníze... I s tím jsem skončil.
Potom: „Cti svého otce i matku.“ Ctil jsem je, když jsem byl opodál, ale když jsem byl blízko nich, trápili mě. „Proboha, zhřešil jsem před Bohem. Prosím, odpusť mi, Pane,“ modlil jsem se v lítosti.
Ale už jsem nemohl ctít své rodiče, protože oba zesnuli. Co jsem mohl dělat? „Pane, prosím, odpusť bezcennému hříšníku. Ty jsi pro mne umřel na Kříži.“ Jak jsem byl vděčný!
Domníval jsem se, že tímto způsobem se vypořádávám se svými hříchy, s jedním po druhém. Byly tu i další zákony: nezabiješ, nezesmilníš, nebudeš dychtit... Poznal jsem, že jsem nedokázal dodržet ani jediný. Modlil jsem se celou noc, ale jak víte, modlit se v lítosti není právě potěšením. Promluvme si o tom.
Když jsem přemýšlel o Ježíšově ukřižování, cítil jsem, jak to bylo bolestné. A On zemřel pro nás, kteří nedokáží žít podle Jeho Slov. Plakal jsem celou noc a přemýšlel o tom, jak moc Jej miluji, a děkoval Mu za to, že mi poskytuje skutečnou potěchu.
Můj první rok v církvi byl poměrně dost jednoduchý, ale dalších několik let bylo velmi obtížných, poněvadž jsem musel víc a víc usilovat o to, abych se rozplakal. Dělal jsem to totiž příliš často.
Často, když slzy nepřicházely, jsem se chodil modlit do hor a po 3 dny se postil. Pak se slzy vrátily. Celý uplakaný jsem se vracel do společnosti a plakal v kostele.
Lidé okolo mne říkali: „Díky modlitbám v horách jsi se stal svatějším.“ Ale slzy nevyhnutelně vyschly znovu. Opravdu krušný byl třetí rok. Pomyslel jsem na zla, která jsem páchal svým přátelům a bratrům, a znovu plakal. Po čtyřech letech slzy opět vyschly. Měl jsem sice slzné žlázky, ale už nefungovaly.
Po pěti letech jsem nemohl plakat, ať jsem zkoušel cokoli. Potom mi začalo téct z nosu. Po několika dalších letech jsem byl sám sebou znechucen a znovu se vrátil zpět k Bibli.
ZÁKON JE PRO POZNÁNÍ HŘÍCHU
Co musíme ohledně Zákona uznat?
Nikdy Jej nemůžeme dodržet.
Nikdy Jej nemůžeme dodržet.
V listu Římanům 3:20 čteme: „ze zákona pochází poznání hříchu.“ Považoval jsem to za osobní poselství apoštola Pavla a věřil jsem pouze ve slova, jež jsem si vybral. Leč poté, co moje slzy vyschly, jsem svůj život víry pokračovat nemohl.
A tak jsem opakovaně hřešil a poznal jsem, že mám hřích v srdci a že je nemožné žít podle zákona. Nemohl jsem to unést. Leč nemohl jsem odložit Zákon, neboť jsem věřil, že nám byl dán, abychom se jím řídili. Nakonec jsem se připodobnil zmiňovanému zákoníku, s nímž jsme se setkali v Písmu. Uskutečňovat život ve víře bylo tak těžké.
Abych se dostal z těžkostí, vynaložil jsem velké úsilí při hledání kazatele, jenž káže o znovuzrození z vody a Ducha. Potkal jsem kazatele, který zvěstoval, že všechny naše hříchy byly splaceny.
Kdykoli jsem slyšel, že jsem bez hříchu, pocítil jsem čerstvý vánek, který osvěžoval mé srdce. Měl jsem tolik hříchů, které jsem při čtení Zákona všechny začal poznávat. V srdci jsem porušil celé Desatero přikázání. Hřích v srdci je rovněž hřích a já jsem se nevědomě stal věřícím v Zákon.
Dodržoval-li jsem Zákon, byl jsem šťasten. Ale když jsem jej nebyl s to dodržet, cítil jsem se mizerně, rozmrzele a byl jsem smutný. Nakonec jsem z toho všeho zdivočel. Kéž by mě byli od počátku učili: „Ne, ne. Zákon má jiný význam. Ukazuje ti, že jsi zosobněním hříchu; miluješ peníze, opačné pohlaví a věci, jež se ti zdají krásné. Máš věci, které miluješ více než Boha. Chceš následovat věci tohoto světa. Zákon jsi nedostal proto, abys jej dodržoval, ale proto, abys sám v sobě poznal hříšníka se zlem v srdci.“
Kdyby mne jen někdo tehdy poučil, nebyl bych musel 10 let trpět. Tak jsem žil po 10 let podle Zákona, až jsem nakonec přišel k tomuto poznání.
Čtvrté přikázání zní: „Pamatuj, že den odpočinku ti má být svatý.“ To znamená, že bychom v den odpočinku neměli pracovat. Znamená to, že pokud cestujeme, měli bychom chodit pěšky, ne jezdit autem. A já se domníval, že bych se měl chodit modlit do místa, které je ctihodné. Nakonec jsem kázal Zákon. Proto jsem se domníval, že musím konat i to, co kážu. Bylo to tak těžké, že jsem se téměř vzdal.
Nerozuměl jsem otázce: „Jak to tam čteš?“ Proto jsem trpěl celých 10 let. Zákoník rovněž nerozuměl. Myslel si, že bude před Bohem požehnán, pokud se podřídí Zákonu a bude žít opatrně.
Ale Ježíš mu řekl: „Jak to tam čteš?“ Ano, odpověděl jsi správně; bereš to tak, jak je to psáno. Pokus se a dodržuj Zákon. Podaří-li se ti to, budeš žít, nepodaří-li se ti to, zemřeš. Odplata za hřích je smrt. „Nepodaří-li se ti to, zemřeš.“ (Opak života je smrt, není-liž pravda?)
Avšak zákoník stále nerozuměl. Tento zákoník je jako my, já a vy. Studoval jsem theologii celých 10 let. Pokusil jsem se o všechno, četl všechno a dělal všechno: půst, iluze, mluvení cizími jazyky... Po 10 let jsem četl Bibli a očekával, že něčeho dosáhnu. Avšak duchovně jsem byl slepý muž.
To je důvod, proč hříšník potřebuje potkat někoho, kdo mu pomůže prohlédnout, že On je náš Pán Ježíš. Potom poznává: „Aha! My nikdy nemůžeme dodržet Zákon. Nezáleží na tom, jak moc se o to snažíme, snažíce se můžeme jen zemřít. Ale Ježíš přišel, aby nás vodou a Duchem spasil! Haleluja!“ Můžeme být vykoupeni vodou a Duchem. To je milost, dar Boží. Proto chválíme Pána.
Já jsem měl takové štěstí, že se mi podařilo postoupit na další stupeň cestou zoufalství, ovšem někteří stráví celý život zbytečným studiem theologie a nepoznají pravdu, dokud se nepřiblíží den jejich smrti. Někteří věří celá desetiletí, či po celé generace, ale nikdo z nich není znovuzrozen.
Ze stupně hříšníka postoupíme, uznáme-li, že nikdy nemůžeme dodržet Zákon, a pak předstoupíme před Ježíše a budeme poslouchat evangelium vody a Ducha. Když potkáváme Ježíše, postupujeme ze stupně všech soudů, zatracení. Jsme sice nejhorší z hříšníků, ale stáváme se spravedlivými díky Jeho spáse prostřednictvím vody a krve.
Ježíš nám řekl, že nikdy nemůžeme žít podle Jeho vůle. Řekl to zákoníku, ale ten nerozuměl. Aby mu pomohl porozumět, řekl mu Ježíš příběh.
Co způsobuje, že člověk upadá v životě víry?
Hřích.
Hřích.
„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého“ (Lukáš 10:30). Ježíš mu říká, že on trpěl celý jeho život právě tak, jako když byl tento muž zbit zloději a téměř zemřel.
Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha. Jericho znamená světský prostor a Jeruzalém město náboženství; město víry, těch, kteří vychvalují zákon. To nám říká, že věříme-li v Krista jako naše náboženství, nemůžeme než být zničeni.
„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.“ Jeruzalém bylo velké město s rozsáhlou populací. Byl tam velekněz, množství kněží, Levité a mnoho vynikajících mužů náboženství. Bylo tam mnoho těch, kteří velmi dobře znali Zákon. Pokoušeli se tam žít podle Zákona, ale nakonec neuspěli a vydali se do Jericha. Dál a dál padali do světa (Jericho), až potkali zloděje.
Ten člověk potkal zloděje na cestě z Jeruzaléma do Jericha a lupiči jej obrali. „Být obrán“ znamená ztratit spravedlnost. Je pro nás nemožné žít podle Zákona. Apoštol Pavel říká v Římanům 7:19-20: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“
Přeji si, abych mohl být dobrý a mohl žít podle Jeho slov. Avšak v srdci člověka jsou zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost (Marek 7:21-23).
Poněvadž toto vše je v našich srdcích a tu a tam to vychází, činíme to, co nechceme činit a nečiníme to, co chceme činit. Tato zla v našich srdcích stále opakujeme. Ďábel nemusí víc než dát nám jen malý podnět k hříchu.
HŘÍCHY V SRDCI ČLOVĚKA
Můžeme žít podle Zákona?
Ne.
Ne.
V Markovi 7:15 stojí: „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“
Říká nám, že v srdci člověka jsou zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všichni máme v srdci vraždu.
Neexistuje nikdo, kdo nevraždí. Matky ječí na své děti: „Ne. Nedělej to. Řekla jsem ti, abys to nedělal, proklatče. Řekla jsem nedělej to.“ A pak: „Pojď sem. Stokrát jsem ti řekla, abys to nedělal. Já tě zabiju.“ To je vražda. Můžete své děti zabít neuváženými slovy.
Naše děti musí zůstat naživu, neboť od nás tak rychle utíkají; vylejeme-li si na ně všechen náš vztek, zemřou. Zabijeme je před Bohem. Někdy vyčítáme sami sobě: „Ach, Bože! Proč jsem to udělal?“ Poté, co jsme udeřili dítě se díváme na jeho modřiny a říkáme si, že jsme se museli zbláznit, když tohle děláme. Jednáme tak, poněvadž máme vraždu ve svých srdcích.
„Činím to, co nechci činit“ znamená, že konáme zlo, poněvadž my jsme zlo. A pro Satana je tak jednoduché přivést nás k hříchu.
Řekněme, že nevykoupený muž sedí v chatrči čelem ke zdi celých 10 let a medituje jako velký korejský mnich Sŏng-čchŏl. Je v pořádku, že sedí čelem ke zdi, ale někdo musí přijít, přinést mu jídlo a odnést výkaly.
A tak tedy musí být s někým v kontaktu. Jestliže by ten někdo byl muž, nebyl by to problém, ale představme si, že to bude překrásná žena. Jestliže ji náhodou zahlédne, celá jeho meditace je k ničemu. Myslí si: „Neměl bych spáchat smilstvo; mám jej sice v srdci, ale musím se jej zbavit, musím jej setřást. Ne! Jdi ode mne!“
V momentu, kdy ji zahlédne, však jeho předsevzetí končí. Po ženině odchodu zpytuje svědomí. Pět let těžké práce, všechno k ničemu.
Pro Satana je tak lehké vzít člověku jeho spravedlnost. Stačí, aby Satan dal jen maličkatý popud. Usiluje-li člověk o něco bez vykoupení, neustále upadá do hříchu. Poctivě platí desátek každou neděli, postí se čtyřicet dní, dodržuje sto dní modliteb za rozbřesku... ale Satan ho pokouší dobrými věcmi v životě.
„Rád bych ti dal významnou pozici v naší firmě, ale ty jsi křesťan a nemůžeš o nedělích pracovat, že? Je to tak skvělá pozice. Snad bys mohl pracovat jen tři neděle v měsíci a do kostela chodit jednou za měsíc. Dostane se ti takového uznání a ten skvělý příjem. Co myslíš?“ Je pravděpodobné, že takovým podmínkám sto lidí ze sta neodolá.
Nefunguje-li to, pak jsou tu ti, kteří mají slabost pro ženy. Satan před ně postaví ženu a oni v tu ránu propadají lásce a navždy zapomenou na Boha. Tak je člověk zbavován spravedlnosti.
Pokusíme-li se žít podle Zákona, nakonec nám zbudou jen rány hříchu, bolest a nuznost; ztratili jsme všechnu spravedlnost. „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.“
Znamená to, že ačkoli se můžeme pokusit udržet se v Jeruzalémě životem podle vůle Svatého Boha, kvůli svým vlastním slabostem budeme klopýtat a klopýtat a nakonec budeme zničeni.
Potom se budeme před Bohem kát. „Pane, zhřešil jsem. Prosím, odpusť mi; již to nikdy neudělám. Slibuji Ti, že to bylo skutečně naposledy. Vyzývám Tě a úpěnlivě Tě prosím, odpusť mi pro tentokrát.“
Ale to nikdy netrvá dlouho. Člověk nemůže v tomto světě žít bez hříchu. Několikrát se mu může podařit se hříchu vyhnout, ale je nemožné, aby člověk nakonec nezhřešil znovu. Proto pácháme další hřích. „Pane, odpusť mi prosím.“ Bude-li v tom pokračovat, odchýlí se od církve (náboženství). Pro své hříchy se odchyluje od Boha a končí v pekle.
Jít do Jericha znamená upadnout do bezbožného světa; přiblížit se světu a vzdálit se Jeruzalému. Na počátku se Jeruzalém stále blíží. Avšak jak se opakuje neustálý cyklus hříchu a pokání, se nalézáme stojící v ulicích Jericha; propadnuti hluboko do světa.
Kdo může být spasen?
Ti, kteří se vzdají pokusů o vykoupení prostřednictvím vlastního díla.
Ti, kteří se vzdají pokusů o vykoupení prostřednictvím vlastního díla.
Koho potkal onen muž na cestě do Jericha? Potkal zloděje. Ten, kdo dokonce nežije ani při Zákonu, se stává nízkým podvraťákem. Opíjí se, kdekoli usíná a kdekoli močí. Tento pes se další den probudí a pije znovu. Podvraťák se živí i vlastními výkaly. Proto je to pes. Ví, že by neměl pít. Příští ráno se kaje, nicméně pije dál.
Je to jako s mužem, jenž potkal zloděje na cestě do Jericha. Je zanechán zbit a téměř mrtev. V jeho srdci je jenom hřích. Takový je člověk.
V Jeruzalémě lidé věří v Ježíše a žijí podle Zákona, ale jsou zanecháni jen s hříchem v srdcích. Vše, co mohou ve svém náboženském životě ukázat, jsou rány hříchu. Ti s hříchem v srdci jsou uvrženi do pekla. Vědí to, avšak nevědí, co dělat. Nebyli jste vy i já tamtéž? Ano. Všichni jsme stejní.
Zákoník, jenž neporozuměl zákonu Božímu, bojoval celý život, ale nakonec skončil zraněný v pekle. On je jako my, vy a já.
Pouze Ježíš nás může spasit. Kolem nás je tolik chytrých lidí, kteří svou chytrost neustále dávají na odiv. Předstírají, že žijí podle Božího zákona. Nedokážou být sami k sobě upřímní. Neumí věci nazývat pravými jmény, ale lpějí na udržování svého vzhledu, aby vypadali důvěryhodně.
Mezi nimi jsou hříšníci na cestě do Jericha, ti, kteří jsou biti zloději a ti, kteří jsou už dávno mrtví. Musíme vědět, jak jsme před Bohem zranitelní.
Měli bychom před Bohem přiznat: „Pane, jestliže mě nespasíš, ocitnu se v pekle. Prosím zachraň mne. Půjdu, kamkoli mi poručíš i navzdory hromům bleskům, jen když mi dovolíš uslyšet pravou zvěst. Opustíš-li mě, skončím v pekle. Prosím Tě, zachraň mě.“
Ti, kteří vědí, že směřují do pekel, ti, kteří rezignovali na vlastní úsilí a plně se spolehli na Pána, ti všichni budou spaseni. Nikdy nemůžeme být spaseni vlastními silami.
Musíme vědět, že jsme jako onen muž, který upadl do rukou zlodějů.
Copyright © 2021 by The New Life Mission
